Můj příběh

Můj příběh

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 


Na níže uvedených řádcích bych vám chtěl vyprávět příběh jednoho normálního 31letého muže, který žil ve spokojeném manželství se svojí ženou, ve svém oboru byl úspěšný, cestoval a byl celkově spokojený. Až do toho osudného dne. Chtěl bych Vám vyprávět příběh o SOBĚ a své nemoci – rakovině prsu.

Celé to začalo v listopadu 2012, kdy se u mě začaly projevovat první bolesti pravého prsu, hlavně v noci, když jsem ležel na břiše. Nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost, protože byly dny, kdy jsem žádnou bolest nepociťoval. Nicméně se vracela, a tak jsem se v lednu rozhodl navštívit svou obvodní lékařku. U ní jsem dostal kalciovou mastičku a šel jsem domu. Asi za 3 týdny jsem k ní šel znovu, protože bolest neustupovala. Byl jsem odeslán na rentgen a na chirurgii. Díky bohu za lékařku na chirurgii, která byla osvícená. Nebýt jí, možná bych tu už nebyl, nebo by to se mnou bylo hodně špatné. Doporučila mi totiž, abych se nechal vyšetřit mamografem. A i když se mi její návrh zdál nesmyslný (Muž na mamografu? Co tam dám?), vyžádal jsem si toto vyšetření u své obvodní doktorky (tedy po chvilce přemlouvání a za pomoci zvýšení hlasu). A tak jsem byl poslán do FN Na Bulovce do mamární poradny. 

 

Začátky nebyly snadné

Začátky si už moc nepamatuji. Jenom vím, že jsem se jako jediný muž v čekárně plné žen cítil zvláštně. Byl jsem postupně odeslán na spoustu vyšetření - na sono, na mamograf, magnetickou rezonanci, biopsii a krevní testy. Žádné z těchto vyšetření nebylo průkazné, a tak bylo rozhodnuto, že bude útvar v prsu chirurgicky odebrán a odeslán na histologii. Všechna vyšetření se mnou absolvovala má žena. V tuto chvíli jsme si ještě stále mysleli, že je to jenom něco jako sraženina nebo tuková bulka. Útvar, který se odstraní, a bude vše v pořádku.

Vše šlo velmi rychle. Myslím, že to bylo úterý, kdy jsem nastoupil na chirurgii na operaci a ve čtvrtek jsem šel již domů. Přibližně za 14 dnů jsem se telefonicky dozvěděl, že je nález z histologie pozitivní a bude nutná další léčba, bla bla bla…. Už jenom vím, že mi doktor řekl nějaké datum, kdy mám přijít, to jsem si zapsal a to bylo asi vše, co jsem si z toho rozhovoru pamatoval. Nějakou dobu jsem doma seděl a přemýšlel, co bude asi dál a jak to vezme moje žena, protože jsme ani jeden nepředpokládali, že to takto dopadne, co bude v práci, zda to vůbec přežiji…. Možná jsem se i bál, zda to se ženou zvládneme. A to nejenom léčbu, ale hlavně náš vztah. Měli jsme tolik plánů… Když se ohlédnu zpět, musela se v hodně věcech přizpůsobit a nebýt jí, určitě bych to ani nezvládl. Vůbec jsem nevěděl, jak jí to mám říci, ale nakonec jsem sebral zbytek odvahy, protože jsem věděl, že tomu stejně neuniknu. Litovat sám sebe nemělo smysl. Sice mě napadlo „proč já“, ale začal jsem to brát tak, že je to součást mého života, které se musím zbavit, a že to, co se má stát, se prostě stane.

Ještě před ablací prsu jsem byl poslán na vyšetření kostí, jater, a pokud si dobře pamatuji, tak i na rentgen plic. Všechna tato vyšetření dopadla dobře, a mohl jsem tedy nastoupit zatím na poslední operaci odstranění celého prsu a uzlin. Operace dopadla dobře a těsně před propuštěním jsem byl asi v patnácti minutách poučen, jak cvičit s rukou, abych neměl otoky, a to bylo asi tak vše. Po operaci mi chvilku doma trvalo, než jsem se s jizvou smířil, a nějakou dobu jsem i před ženou měl ostych, nicméně díky ní jsem se ho zbavil - tedy aspoň před ní.

Nejhorší období života

V půlce srpna, jakmile jsem se trošku oklepal z operace, jsem se dozvěděl, že budu mít 4 chemoterapie a následně biologickou a hormonální léčbu. Myslím si, že tehdy nastalo nejhorší období mého života. Bylo to někdy v týdnu, tak jsme si se ženou rychle našli nějaký hotel, abychom aspoň na víkend ujeli od normálních starostí. První chemo bylo celkem v pořádku, ale možná jenom proto, že jsem zatím nevěděl, co mě čeká. Na kapačku jsem šel v pátek, kdy mi po ní odpoledne bylo zle a hodně unaveně, ale v neděli se to již začalo trošku lepšit a od úterý jsem již mohl pár hodin pracovat vzdáleně přes ntb. V práci to vědělo jenom pár lidí, zastávám myšlenku, že pokud se kolega nebo někdo jiný zeptal, co mi je, odpověděl jsem mu, nevadilo mi se o nemoci otevřeně bavit. Ostatním lidem jsem to ale nesděloval. Další dva týdny jsem normálně chodil do práce. Po druhé a třetí chemo to již bylo o hodně horší. Myslím si, že u mě hodně pracovala psychika, bylo mi hodně zle a ty první dny jsem si připadal jako smrtka a vlastně jsem tak i vypadal. Nemohl jsem vůbec nic ty první dny dělat a velmi si vážím toho, jak se o mě moje žena starala. Po druhé chemo mi začaly vypadávat vlasy, kterých jsem se úplně nechtěl vzdát, tak jsem je zkracoval a zkracoval, až jsem pochopil, že to takto nejde, takže jsem začal nosit kšiltovku. Poslední chemoterapie byla nejhorší, ale byl jsem potom rád, že to je již za mnou a žádná další mě nečeká.
Nejlepší hláška doktorky při chemo: chtěl jsem vědět nějakou informaci, už nevím ani jakou, a paní doktorka odvětila „Vy jste mladí, to si najdete na internetu“.

V listopadu 2013 jsem začal chodit na biologickou léčbu, což byla kapačka na jednu hodinu, po které mi byla v prvních hodinách zima, ale naštěstí nic více. Asi po půl roce se ke kapačkám přidalo zobání hormonálních prášků (Tamoxifen). Při čtení příbalového letáčku jsem si připadal jako ve špatné noční můře. Je totiž napsán jenom pro ženy. I při vyzvednutí léku se paní lékárnice velmi divila, že na receptu je moje jméno - vždyť to je lék pro ženy. Ona vlastně celá léčba byla postavena tak, jako kdybych byl žena.
Musel jsem si na všechny negativní příznaky Tamoxifenu, jako je přecitlivělost, náladovost a přibývání na váze, zvyknout.

Zvykám si na to, že jsem v pořádku

Nyní jsem pár týdnů po ukončení biologické léčby. Na první kontrole mi byly sděleny výsledky krevních testů a lékař mi prohmatal obě prsa. Bylo mi sděleno, že jsem v pořádku a další kontrolu budu mít za tři měsíce. Zatím si na tuto zprávu zvykám, protože moje tělo léčbou dost utrpělo. Přetrvává bolest kloubů, únava, občas slabost až na omdlení… V tuto chvíli mému mozku zatím nepřijde, že bych byl v pořádku, ale jsem šťastný, že to je za mnou. A vím, že to mohlo být daleko horší. Snažím se žít jinak, více upřednostňovat sám sebe a to třeba i v zaměstnání. Hledám nový lepší smysl života.

Ke konci léčby jsem více začal vnímat okolí, a i když vím, že dle nějaké světové studie jsem jeden z cca 100.000 mužů na světě, které toto onemocnění potkalo, byl bych rád, kdyby se veřejnost dozvěděla o tom, že rakovina prsu není jenom ženská diagnóza a že může potkat i muže. A právě muži by neměli toto riziko podceňovat. U mě se na správnou diagnózu shodou okolností přišlo poměrně brzy, ale vím, že to takto nebývá. Ať už z neznalosti obvodních lékařů, kteří Vás lečí na natažené svaly, nebo kvůli nevědomosti, že rakovina prsu může potkat i muže.

Pokračování příběhu

O mně

Jsem obyčejný muž, který si prošel životní zkouškou jménem rakovina prsu. Rád bych se podělil o svůj příběh a pomáhal ostatním mužům, kteří se mohou s tímto onemocněním setkat.

Poslední novinky

27. leden 2017
13. leden 2017
13. prosinec 2016
13. prosinec 2016
©2018 I muži mají prsa. Všechna práva vyhrazena.

Vyhledávání